Připomeňme si důvod dnešního státního svátku – 600. výročí upálení Jana Husa, který nebyl jen náboženským myslitelem, ale zasadil se také o vývoj českého jazyka. Právě jeho reforma je spojena s odstraněním spřežek a zavedením diakritiky v českém pravopisu.
Ve svých kázáních Jan Hus zdůrazňoval, že opravdovou lásku k Bohu dokazuje jen život podle Kristových přikázání a jen takový může být služebník Boží. Dovozoval, že hříšného církevního hodnostáře, včetně papeže, není tudíž třeba poslouchat. Taková kritika církve nejenže nesmírně popuzovala její představitele, ale zároveň je děsila.
Husův výklad Božího slova považovali za znevažování víry a církevního řádu. Zároveň považovali za důležité, aby koncil vyřešil již ne dvoj-, ale trojpapežství, a tudíž nechtěli dát prostor k veřejné diskusi o myšlenkách narušujících jednotu a mocenské působení církve.
Nemocný a dlouhým vězněním vyčerpaný Hus ztrácel sílu k obhajobě, přesto se ale nevzdával naděje, že bude konečně pochopen. Odmítal veškeré kompromisy. Ani ve chvíli, kdy se Zikmundovým zásahem podařilo dosáhnout slyšení před koncilem a předložení nezfalšovaných článků z Husova spisu De ecclesia, nepřijal Hus návrhy smířlivěji smýšlejících kardinálů, které by ho ochránily před smrtí na hranici. Místo toho potvrdil platnost svého tvrzení, že není třeba poslouchat nejen duchovního, ale i světského panovníka, který žije v hříchu. Tím ovšem ztratil podporu římského císaře a zpečetil svůj osud.
Betlémský kazatel, jehož názory byly pro prosté věřící nadějí i jistotou víry v Boha, nedokázal popřít sám sebe. Nemohl odvolat, co nekázal a nechtěl odvolat to, co kázal. 6. července 1415 vzplála hranice, na níž byl ke kůlu přivázán Jan Hus. Muž, který zemřel v ohni, protože žil v pravdě. Muž, kterého církev ukrutnou smrtí umlčela, aby jej lidé citovali i po šesti stech letech. (zdroj: ČT)