NEKONEČNÁ POLE! Ano, dnes výprava našich chrabrých brigádníků (rozuměj rekreantů) dorazila o půl 4 odpolední hodiny do vysněného Ročova. Přivítaly nás prázdné ulice, všechny tři. Z útrob autobusu se vyvalilo panoptikum žáků s batohy a kufry a avizovanými spacáky. Ano, mají je! A všichni! Řadu z nich již cestou lehce vyděsila odrátěná pole. Tolik sloupů, tolik drátů a drátků. Už si dokáží představit nekonečno. Někteří v mírné panice začali uvažovat o návratu. První kroky z autobusu, vedly do dvora místního JZD, kde jsme dostali přidělené krásné pokoje. Oba dva. Jsou stejně útulné jako loni, 16 postýlek v každém z nich (provedení 8 vojenských paland). Vlastně jsou to ty pokoje, co loni. Ten pokoj, kde na spící kluky před dvěma lety v noci nečekaně zaútočilo okno, až se z toho rozbilo (tak to alespoň kluci tvrdili). Noví žáci chvíli v úžasu otálejí, zkušení bleskově zaberou lepší místa. Nemarníme čas a dozorci dávají jen malý prostor na bleskové převléknutí a hurá na školení. Ach ano, je tu útulný borovicový altán uprostřed tohoto zatravněného dvorku, dějiště všeho důležitého. Polovina rekreantů poprvé vidí co je to píchák. Absolutně netuší k čemu ta železná věc slouží, vědí však, že s ním nemají házet, bodat, píchat, propíchávat, probodávat a ani pohazovat. Ani své spolužáky a ani sebe. Polovina školení je v duchu – smyslem života je starat se o píchák. Dostanou bílé bavlněné rukavice, z dálky k nerozeznání od těch z tanečních. Sterilně čisté posvátně tyto drží píchák. A jde se na pole. Nováčci řeší, aby nedrželi zakázaně píchák (o kterém je celý tento článek) a nevěřícně pochodují mezi brázdami na část pole, kterou jsme dostali na starost. Po deseti minutách jsme na místě. Ano, došli jsme na konec světa. Je tu jen prach, dráty, sloupy, chmel a pícháky. Dostáváme bleskovou instrukci jak se chmel zavádí. 3+2+1. Polovina nových žáků má pocit, že složitost úkonu se blíží operaci mozku. Chápu je a uklidňuji, že jim to ještě vysvětlíme. Mockrát. Druhá zkušenější polovina již obsadila řádky, vypla mozky, zapla spotify a začala automaticky zavádět. Paráda. Dnes jsme na poli jen tři hodiny, cílem je naučit nové žáky této nové kratochvíli. Někomu to jde lépe, někdo si i po pár hodinách stále plete směr zavádění rostlinky. Ach ano, je to po směru hodinových ručiček. Analogových. A prosím, nelámejte ty tuze křehké chmelíky. V jejich myslích je tak děsí nově – pokud ulomíte rostlinku, stojí to tisíc korun! Jak snadné je tu prodělat! Chce to čas. Není třeba snadné vyrvat ten rezavý drát, který vede snaž až do středu země a přepíchnout jej píchákem k rostlince, kam patří (ANO, píchák je k přepíchávání!) Tři hodiny nakonec utečou vcelku rychle, dokonce vysvitne na chvíli i slunce a vše vypadá tak idylicky. Nadávání nad neschopnosti chmele i tou vlastní utichá. Už je slyšet i smích a svištění drátů nad hlavami. V sedm hodin radostně rychlým krokem zpět na pokoje, kde dojde k převlečení od všeho toho prašného a pracovníci obdrží za odměnu svou první večeři. Zapečené těstoviny většinu potěší, řada si jde i přidat. Sníme všechno, celou várnici. Drobná radost, že brambory s mrkví nás dnes minuly. A co bylo dál? Vyplnili jsme ještě vespolek růžové smlouvy, díky kterým již není možno odjet. A pak konečně s výskotem do těch nočních ulic této tiché vesnice, než bude v deset večerka. Odešli všichni, na buzerplace zůstali jen dozorci. Tito pak tiše obešli místní kulturní památky, hřiště (kde řádil místní fotbalový gang), Jednotu a také onen domek U Homíra. Měli tam nečekaně zcela plno, prý dojeli nějací rekreanti – na limonádu. Jen ať se posilní, zítra je čeká v 6.00 budíček a v 7.00 pokračování v polních aktivitách. A věřte tomu, že na ně budou mít opravdu HODNĚ času. Ale o tom zase až zítra. A kde jsou nyní pícháci? Podle instrukcí – leží pod železnými palandami a těší se opět na ono tajemné přepíchávání… (a je hotovo, a teď už může usnout i druhý dozorce. dobrou!)😴😴