3. DEN: Středa byla jako již tradičně vyhrazena cestě na Pravčickou bránu. Což je však obvyklé již méně, bylo tentokráte parádní letní počasí! Teplota opět třicet, vysoké riziko dalšího opálení! Místní objednaný autobus pro nás přijel ochotně až k chatě. Stalo se tomu až v devět hodin, bylo tedy dostatek času na spaní i snídani, která byla opět v podobně skromně švédské. Už ráno jsou teploty potící, navíc v autobuse bez klimatizace. Ale to příliš nevadilo, někdo onu krátkou cestu prospí, někdo ji využije pro konverzaci a koneckonců vždy je tu věrný mobil. Po necelé hodině jsme zastavili v Mezní Louce, kde začalo naše celodenní putování. Ano, dnes oběd nebude, náhradou byl balíček obsahující volitelně banán, jablko, sušenku, chléb a řízek. Zde na nás opět čekal místní průvodce v podobě geologa. Stejný jako v letech předešlých, vím tak již co čekat. Na úpatí Pravčické brány trvá cesta něco přes dvě hodiny pohodovou chůzí s drobnými zastávkami. Vede pod stromy v krajině plné skal, je tedy atraktivní lákající k focení a kochání se. Avšak pozor, v řadě míst nově chybí stromoví! Národní park díky suchům postihl kůrovec a situace je již taková, že boj s ním již vzdal a napadené stromy nově už ani neodstraňuje (novinový článek z 9. června). Nicméně na řadě nemalých míst k těžbě již došlo a změnila se tak od loňska k nepoznání. Dle nejvíce negativního scénáře může být zasaženo kalamitou až 60 procent zdejších lesů. Každopádně tak „původní“ smrky budou nahrazeny lesy přírodě bližšími. Cena dřeva klesla, jeho těžba není již ani příliš ekonomická a navíc stojící sušina v lese může být pro klima vhodnější než holý prostor. Při výhledu z vrcholků hor tak můžete vidět v zeleném moři lesů hnědé oblasti těchto mrtvých porostů. Něco po dvanácté hodině byla Pravčická brána dobyta a nastalo obvyklé dělení na ty žáky, kteří 80 minut rozchodu věnují zkoumání všech vyhlídek, a ty druhé, kteří preferují návštěvu zdejší restaurace. Nebe bylo modré, vítr vrcholový, kofola studená, turisté spokojeni. Nově se vyskytl i polský svatební pár, který se za hranicemi zábradlí a občas i rozumu snažil vytvořit co nejvíce atraktivní fotografie své životní události. Poutali pozornost snad i větší, než onen skalní monument. Po nasycení všech našich smyslů jsme se vydali druhou cestou zpět k zastávce autobusu, který pro nás po pár minutách čekání dojel. Konec pochodu, naši chodci nereptali a den zvládli. Zbývala pohodová cesta zpět v příjemné krajině plné malebných pohraničních domečků. Ochotná řidička našeho autobusu nás zavezla ještě i na jiřetínské náměstí, kde jsme rychle nakoupili občerstvení ve zdejším, pro nás již dobře známém, marketu. Chladné nápoje a zmrzlina spolehlivě vylepšili pocit z léta. O několik málo minut jsme už byli v naší chatě, kde za spokojenosti teen osádky zavládlo osobní volno. Večerní plány nám zkazila průtrž mračen, z plánovaného ohně tedy sešlo. Škoda. Vybyl tak opět prostor pro hraní karetních či deskových her, tentokráte za hojné účasti v obou podlažích. Došlo i na hudbu a rozmanité pohybové kreace či taneční souboj. Desátá hodina večerní pak poslala účastníky do sprch a postýlek. Z těchto se ještě po půlnoci ozýval občasný smích. Ale to je již vlastně další den. Je šest hodin ráno a já dopisuji v pohodlném křesle na chodbě tento text. Nad chatou prošel další déšť. Dnes asi slunce neuvidíme. Nicméně, užijeme si jej také. A udělejte to tak i vy!