ROZHOVOR s MÍŠOU HONSOVOU, absolventkou školy z roku 2011. Byla tehdy v prváku s první třídou, kterou jsem na této škole učil. Usměvavá Míša seděla v již neexistující učebně VT1 hned vedle mě, věděl jsem tak o jejím studiu i životě poměrně dost. Po letech se nám teď vrací v tomto rozhovoru.

> > > Hezký den, Míšo, je to už 8 let, co jsi na naší škole ukončila studium. Na co nejraději vzpomínáš?
> Krásný den. To je vážně těžká otázka hned na začátek. Vzpomínek je spousta. Nejraději však asi jako každý student, co touto školou prošel, vzpomínám na všechny sportovní kurzy a zahraniční cesty. Můj měsíc v Berlíně mi dal hrozně moc a jsem vděčná, že jsem tam mohla být.

> > > Co bys naopak už tehdy změnila, co ti během studia vadilo?
> Víte, jak to je, patnáctiletému teenagerovi vadí stále něco. Takže i já si pamatuji, jak jsme se spolužáky na odpočívadlech na chodbě často na něco nadávali. Zejména pak po písemkách (úsměv)! Náš ročník byl celkově hodně složitý, byli jsme zde první třída oboru přírodovědné lyceum (obor na škole zanikl v roce 2014; pozn. autor). A také jsme byli první, které čekala státní maturita, a tak se s tím pojilo spoustu nejasností. Věřím, že školství tyto nedokonalosti již odstranilo a další ročníky již mají v tomto poklidnější studium.

> > > Dobře si pamatuji, že jsi poslední rok(y) dojížděla způsobem, že jsi vstávala velice brzy? Trochu vím, jaké to je, vstával jsem celou středí v pět hodin, což jistě není sen každého žáka.
> Ve třetím ročníku jsem se s rodiči přestěhovala do Vlastislavy (malá víska blízko Litoměřic). Dojíždění a to ranní vstávání jsem nesnášela. Hlavně na nulté hodiny to bylo těžké. Vstávala jsem snad ve čtyři a šla na jediný vhodný autobus, který byl pak v Litvínově brzy. Já tedy ve finále ještě přes hodinu seděla ve škole sama na odpočívadlech a čekala, než výuka začne. Mohla jsem být sice na internátě, ale to bych se nemohla starat doma o koně a psy.

> > > Ještě stále jezdíš na koni? Co si pamatuji, měli jste doma spoustu zvířat.
> Svoji kobylku jsem minulý rok prodala. Důvodů bylo více, jedním z nich však byla i touha po cestování. Stále se však i ve světě snažím občas jít někam si zajezdit.

> > > Po škole jsi šla do Brna na veterinu. Což je sen řady dívek, nejen těch, které chtějí zachraňovat jednorožce. Zajímá jistě nejen mě, jak moc těžká ta škola je.
> Myslím, že každá vysoká je nějakým způsobem těžká. Já osobně bojovala hodně. Na VFU (Veterinární a farmaceutická univerzita) vám nikdo nedá nic zadarmo, je to jediná škola v republice a na vaše místo stojí frontu další desítky studentů. Podle toho se k vám i tak chovají, takže buď chceš a zabereš, anebo můžeš jít. Tento systém je drsný, ale opravdu vás tím připraví do života. I na mě toho bylo občas moc, dokonce jsem měla rok, kdy jsem přerušila a řekla si, že půjdu raději do práce než se jen učit a být bez peněz. Nakonec jsem si však srovnala priority a školu dokončila. Přesněji šlo o obor Ochrana zvířat a welfare.

> > > Byla jsi teď delší dobu na Novém Zélandu. Což jistě není běžná destinace pro českého člověka. Jak ses tam dostala, co jsi tam dělala a jaké to bylo?
> Byla jsem 10 měsíců na working-holiday visa na Novém Zélandu, dělala jsem zde snad úplně vše od úklidu apartmánu po sbírání chmelu, ale hlavně jsem cestovala. Procestovala jsem oba ostrovy křížem krážem a odlétala se slzami v očích, jelikož část mého srdce tam zůstala. Nyní jsem přes měsíc v Austrálii, kde ještě chvíli pobudu a pak mě čeká v září Sumatra. V Austrálii jsem na farmě (Farm animals rescue), která zachraňuje hospodářská zvířata ze špatných podmínek. Na Sumatře budu žít měsíc v pralese a podílet se na záchraně populace tygra sumaterského ve spolupráci s organizací Prales dětem. Bez předešlého studia bych tuto práci dělat nemohla.

> > > Hodily se ti v dalším životě k něčemu odborné předměty, které jsi měl na naší škole?
> Ano. U přípravy na státnice na vysoké škole, kdy jsem ocenila znalost zákona 114/1992 Sb., což mi ušetřilo mnoho času a já se při učení mohla více věnovat otázkám, které mi dělaly problém. Co jsem hodně využila a stále využívám, jsou laboratorní základy, které mi tenkrát vštípila paní učitelka Gallová. Práce v laboratoři se stala mojí vášní, a to i díky těmto pevným základům.

> > > Směle se zeptám, jaká je představa tvého budoucím zaměstnání, co by tě dále bavilo?
> Po pravdě otázky tohoto typu nemám moc ráda, jelikož se snažím žít přítomností a nemyslet tolik na budoucnost. Pokusím se i tak odpovědět. Předtím než jsem začala cestovat jsem pracovala jako vědecký asistent v molekulární laboratoři na Ústavu biologie a volně žijících zvířat spadající pod Veterinární a farmaceutickou univerzitu, kde jsme se soustředili zejména na výzkum parazitů, jenž jsou přenášeny klíšťaty. Po návratu do ČR uvidím, jsem nyní otevřená všemu. Práci v nějaké laboratoři, doktorskému studiu, možná začnu učit a možná budu pokračovat v cestování. Teď vím jen to, že příští týden opouštím farmu v Dayboro a chystám se procestovat východní pobřeží Austrálie. Cestování mi mnohé změnilo, člověk vidí daleko více možností než život v ČR.

> > > Máš v plánu dorazit na nějaký sraz absolventů, který je tradičně pravidelně v listopadu?
> Pokud se budu nacházet někde v blízkosti severu Čech, tak s radostí. Naposledy jsem byla na srazu ke 25. výročí a moc jsem si to užila! Ale je jasné, že je to z Brna daleko, natož pak z Austrálie.

> > > Kdybys byla zpět v deváté třídě, nastoupila bys znovu na naši školu?
> Když tak zpětně přemýšlím, nikdy jsem volby vystudovat Scholu Humanitas nelitovala. Občas byly chvíle, hlavně v prvních ročnících na univerzitě, kdy jsem musela nějakou látku oproti gymnazistům dohánět. Ovšem všechna ta praxe a zkušenosti ze zahraničních cest to přebily. Takže ano.

> > > Děkuji ti Míšo za tento rozhovor, bylo to opravdu zajímavé. Za školu ti přeji, aby i tvé další okamžiky života byly takové, jako když jsi poprvé viděla Nový Zéland. Potěší, že jsi vystudovala školu, která tě bavila a nyní ji můžeš využít i v životě. Pozdravuj klokany, dávej pozor na tygry a samozřejmě hlavně na sebe, když v té dálce cestuješ ke všemu sama. A určitě někdy zase na viděnou.
> Také děkuji a přeji škole spokojené a úspěšné absolventy. Těm také přeji, aby se nebáli cestovat, je to hlavně o tom udělat ten první krok a pak už to opravdu není těžké.

autor: Pavel Janíček