Prváci v Praze
PRVÁCI V PRAZE Tak jsme se opět vydali s našimi nejmladšími mimo lavice, tentokráte jsme se vrhli do chaosu velkoměsta, do Prahy. Za pár dní náš stát oslaví sté výročí svého založení, nechtěli jsme být pozadu a využili jsme možnost navštívit dvě výstavy, které k této události v Praze aktuálně probíhají. Autobus nás bezpečně dostal po autostrádě přes kolony do naší metropole, kde jsme na Letné vystoupili a naše kroky zamířily ke známé vyhlídce s metronomem. Počasí nám opět přálo a slunce ozařovalo žluté listí, kterého bylo v parku nekonečně. Po cestě jsme již potkávali nápadné černobílé tabule se vzpomínkami dobových pamětníků. Těchto přibývalo k cíli naší cesty, v okolí vyhlídky jich bylo již desítky. Samotná expozice výstavy „Paměť národa“ je umístěna v útrobách bývalého Stalinova pomníku. Vhodně využívá temnotu těchto prostor, aby nám přiblížila období nacismu a komunismu. Je rozdělena na dvě části. V první, která trvá asi 12 minut je za pomocí videomappingu (projektory promítají grafiku kolem vás) vytvořena působivá atmosféra některých dobových událostí z historie. Jako je cesta vlakem do koncentračního tábora, let stíhače při bitvě o Británii, zatopení krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje při boji nacistů s parašutisty. Jednotlivé etapy jsou od sebe navíc děleny klíčovými projevy našich dějin. Prožitek umocnil i fakt, že prostor pro deset lidí jsme zaplnili neplánovaně třiceti. Druhá část se věnuje svědectví pamětníků, kteří vzpomínají opět na různé události sta let republiky. Chladné, stísněné a temné prostory vhodně navozují pocit pohnutých a smutných lidských osudů. Žáci vše mlčky a pozorně sledovali, účinek byl zřejmý a prožitek hluboký. Žádný mobil se nerozsvítil, naopak byl občas slyšet něčí povzdech. Aby ne, byly to smutné příběhy. Poté jsme vyšli z temnoty minulosti opět do rozzářeného barevného současného světa. Autoři výstavy příhodně všem připravili pracovní listy, které pomohou děje lépe upomenout. Součástí expozice je i vystavěná pětimetrová černá zeď, na kterou může kdokoliv zanechat/napsat vzkaz ostatním. Nutno říci, že autoři zamýšleli jistě jiné vzkazy než zde většina návštěvníků, včetně těch našich, poznamenala. Nicméně i to je odkaz naší doby, kdy nemusíme denně řešit klíčové otázky jako je nesvoboda, strach, nejistota, nedostatek. Žáci různých škol a věků právě díky tomu s úsměvem mohou psát či kreslit na tuto zeď cokoliv je napadne, včetně textů ne zcela patřičných a někdy i trapných. Naše další tří kilometrová procházka vedla přes Čechův most na Staré město, přes Pařížskou ulicí, s odbočkou kolem Kafkova monumentu na Staroměstské náměstí. Poté pro změnu kolem rektorátu UK a Stavovského divadla do galerie Leica, kde je instalována fotografická výstava „Slibuji věrnost republice“, mapující všechny naše prezidenty. Tyto snímky zde znázorňují nejen jedenáct osobností, ale i dobu s nimi spjatou. Zde jsme příliš času nestrávili, prostory této galerie jsou komorní, počet fotografií je tedy omezen. Kurátoři však vybrali zajímavé snímky, které si žáci s větším či menším zájmem prohlédli. A ano, potěšily zde přítomné toalety. Pro mnohé žáky byl vrcholem dne rozchod na Václavském náměstí, kteří mnozí využili na dokoupení potravin, poté co své svačiny již dávno pozřeli, často už při cestě do Prahy. Je třeba žáky pochválit, že jsme se „pod ocasem“ v domluvenou dobu opět shromáždili a vydali se tak směr Hlavní nádraží, kde nás vyzvedl opět náš autobus. Cesta do Litvínova proběhla opět nehladce, kdy jsme díky nějaké nehodě museli objíždět část trasy. Při jízdě jsme za zpěvu stylových i jiných písní nadále udržovali dobrou náladu a vrátili se před budovu školy na minutu přesně v šest hodin. A pokud se nic nezmění, tak se na další cestu vydáme za tři týdny, což nám díky podzimním prázdninám jistě uteče! (PJ)
