Strategie digitálního vzdělávání v ČR do roku 2020

Pavel Janíček, 16. dubna 2016

Digitální vzdělávání by mělo reagovat na změny ve společnosti, které ideálně musí být v souladu s rozvojem digitálních technologií. Tyto jsou dnes využíváním téměř ve všech oblastech lidských činností a v budoucnu se bude ještě rozšiřovat. Zahrnuje jednak vzdělávání, které tyto technologie využívá na podporu výuky a učení (počítače, internet, tablety, projektory apod.) a zároveň samotné vzdělávání, které by mělo rozvíjet digitální gramotnost žáků a připravit je tak na uplatnění ve společnosti, kde požadavky na znalosti a dovednosti v oboru informačních technologií stále rostou (programování, algoritmizace apod.) Vliv vzdělávání a užívání digitálních technologií na ekonomický růst neustále roste a bude tak tomu i v budoucnosti. Výhodu ve velké konkurenci budou mít právě ti jedinci (potažmo státy), které dokáží tyto moderní technologie efektivně využívat. A nejde jen o profesní dopad celé věci, ale i využití nových technologií pro náš osobní život a volný čas, pro vzájemnou komunikaci, organizaci svého času, vyhledávání a využívání nových informací, nakupování, řízení domácnosti, koníčky apod. Na to vše je třeba připravit i naši společnost. Logickou cestou je tuto přípravu provádět již od počátku školní docházky a na tyto neustálé změny a požadavky pružně reagovat. Aby se nestávalo, že se ve škole žáci učí podle požadavků sepsaných v době, kdy neexistovaly sociální sítě, e-learning, mobilní internet apod.

V roce 2014 tak vznikl a byl schválen koncept s názvem „Strategie digitálního vzdělávání v ČR do roku 2020“. Jeho smyslem je zmapovat aktuální situaci a navrhnout opatření, která nám pomohou v nadcházejících letech k jejímu dalšímu rozvoji. Nepopisuje všechny konkrétní kroky, ale každopádně ukazuje správný směr pro v budoucnu vytvářené dokumenty, které by měly navazovat. A tyto již konktrétněji určí například to, co a jak se budou žáci učit na daném stupni vzdělávacího systému. Tato zmíněná strategie není první koncepcí rozvoje vzdělávání, nahrazuje či rozšiřuje ty předešlé, které se však podařilo prosadit jen částečně a málo efektivně. Zároveň vychází z konceptů politiky celkového vzdělávání a to nejen v ČR, ale i v celé EU, ze kterých se nechává i inspirovat.

Aktuálně má politika vzdělávání v naší republice do roku 2020 tyto tři prioritní cíle:

• snižovat nerovnost ve vzdělávání,
• podporovat kvalitní výuku a učitele,
• odpovědně a efektivně řídit vzdělávací systém.

Toto jsou aktuální a racionální cíle pro veškeré vzdělávání. Žijeme dnes v době, kdy je potřeba učit se po celý život a formy tohoto vzdělávání se v mnohém mění právě v závislosti na schopnostech moderních technologií. Zde výše uvedená nerovnost ve vzdělávání je napravována právě možností se učit online, kdy již často není třeba si kupovat knihy, nebo dojíždět pravidelně do školy. Zájemce se dnes může učit ve svém volném čase, a to učivo co jej zajímá, diskutovat na dálku, učit se vlastním tempem. Nejlépe z materiálů, které jsou autorsky korektní a kvalitativně ověřené. Na školách dnes působí učitelé různého věku, různých názorů a kvalit. Je třeba je motivovat k moderním efektivním postupům a zároveň jim umožnit ve výuce novodobé technologie využívat. Učitelé, kteří si v době vlastního studia tyto kompetence neosvojili, budou nuceni si vzdělání doplnit v příslušných kurzech. Nastávající učitelé by se měli na univerzitách učit pokrokové efektivní postupy a ovládání technologií by pro ně mělo být zcela samozřejmé a přirozené, podobně jako analytické myšlení. Je zřejmé, že nové formy výuky si vyžádají více času pedagogů na přípravy. I na toto by měl být systém připraven a jejich tvůrce podpořit a ocenit.

Koncept strategie se opírá a o sedm dílčích bodů:

• Nediskriminační přístup k digitálním vzdělávacím zdrojům. Podstatou tohoto opatření je umožnění šíření a využívání zdrojů všemi, kdo o ně projeví zájem bez obav z porušení autorského práva a duševního vlastnictví a současně měli všichni stejnou možnost se o kvalitních a ověřených zdrojích dozvědět. Opatřením je tedy prosazení otevřených zdrojů, vytvoření recenzního systému pro jejich hodnocení a doporučování jejich kvality.  Příkladem může být například server www.rvp.cz , který výše zmíněné podmínky splňuje a zájemce zde může najít mnoho kvalitních materiálu pro vzdělávání. Ať jde již o žáka samotného, učitele, nebo rodiče.
• Podmínky pro rozvoj digitální gramotnosti a informatického myšlení žáků. Jedná se o účelné a efektivní pracování s digitálními technologiemi a chápání jejich fungování. To je podmíněno změnou a inovací kurikula pro výuku informatiky spolu se změnami v RVP pro ZŠ a SŠ, které jsou již zastaralé, a využití DT neprostupuje napříč všemi předměty. Ve výsledku se například textové editory budou zcela přirozeně užívat (i tím i učit) v české jazyce, tabulkové procesory v matematice, grafické programy ve výtvarné výuce apod. Náplní předmětu informatika poté patrně nebude pouze osvojování uživatelských dovedností jako je tomu aktuálně, ale přímo rozvoj digitální gramotnosti a analytického, informatického či programového myšlení (nepůjde však pouze o výuku programování). Do budoucna je navíc nutné pružněji reagovat na nové technologie a kurikulum aktualizovat v menších cyklech.
• Podmínky pro rozvoj digitální gramotnosti a informatického myšlení učitelů. Opatření směřuje ke stanovení standardu digitálních kompetencí učitele a zařazení didaktiky rozvoje digitální gramotnosti do vzdělávání každého učitele. Tedy každý učitel by měl poté umět využívat digitální technologie zcela samozřejmě a přirozeně jako nástroj, aby tyto mohl využívat i pro výuku svého konkrétního předmětu. Studující učitelé by tyto kompetence měli zahrnuty ve svých studijních programech, stávající učitelé by si měli toto osvojit v kurzech a školeních.
• Budování a obnova digitální vzdělávací infrastruktury. Základním opatřením v této oblasti je zajištění udržitelného financování škol, zejména připojení k internetu a podpora správy digitální infrastruktury ve školách. Bez kvalitní počítačové sítě, internetové konektivity a požadovaných digitálních technologií nebude možno aplikovat nové moderní postupy, které se právě snažíme tímto zavádět. Navíc tato investice není jednorázová, zařízení bude nutno v cyklech obměňovat, aby se předešlo morálnímu zastarání, nebo užívání nevyhovujících prostředků (slepé větve vývoje apod.) Stejně bude nutné mít i prostředky pro správu této techniky, jejíž počet bude ve školách i nadále narůstat.
• Inovační postupy, sledování, hodnocená a šíření jejich výsledků. Zaměření na podporu spolupráce veřejného, soukromého a neziskového sektoru při tvorbě a šíření inovací formou společných projektů a sdílení výsledků. Na to navazuje podpora pedagogického výzkumu v oblasti využívání digitálních technologií, sběru dat a monitoringu stavu využívání technologií ve vzdělávání. Všechny výsledky těchto šetření musí být bezpodmínečně přesunuty ke koncovým uživatelům, tzn. žákům a učitelům ve školách. Jen s touto zpětnou vazbou můžeme vzdělávání pružně reagovat na nová zařízení a technologie, která budou vyvíjena. Poté můžeme i určit, která zařízení mají edukační budoucnost, a která nikoliv.
• Systém podporující rozvoj škol v oblasti integrace digitálních technologií do výuky a do života školy. Jedná se zejména o rozšíření Profilu škola (on-line nástroj integrace technologií do života školy) a vytvoření Profilu Učitel, který bude metodickým nástrojem napomáhající integraci digitálních technologií do práce učitele, rozvoji jeho kompetencí a dovedností v této oblasti. Dalším opatřením je vytvoření koordinačního centra pro monitoring a vyhodnocení aktivit v rámci realizace Strategie digitálního vzdělávání a podpora ICT metodiků a metodická podpora škol.
• Porozumění veřejnosti cílům a procesům integrace DT ve vzdělávání. Mezi hlavní opatření patří zřízení veřejné kampaně vysvětlující klíčový vliv DT na vzdělávání, která by vysvětlila široké veřejnosti princip, význam, cíle a výsledky inovačních opatření ve vzdělávání. Aby bylo všem jasno, že zavádění např. tabletů do škol má smysl a své výsledky a nejedná se pouze o hračky, které rozptylují pozornost žáků, resp. u nich způsobují především negativní jevy.

Celkově vzato jde v této koncepci o vhodnější a efektivnější zapojení digitálních technologií do edukačního procesu. K tomu je třeba zajistit nejen dostatek digitálních prostředků, ale mít i učitele, kteří budou mít dostatečné znalosti o  jejich užívání, vhodné učební a metodické materiály a s těmito budou umět správně pracovat. Pojetí předmětů se tak díky většímu zapojení digitálních technologií pozmění, stejně tak i role učitele, který bude tak více pro žáka průvodcem, než jediným zdrojem vědomostí. Vývoj všeho se bude neustále otevřeně sledovat a vyhodnocovat, bude tak možno reagovat na případné nedostatky, nebo i začlenit technologie nové.

Hlavním předpokladem realizace je predikovatelné financování škol ze státního rozpočtu, přičemž je respektována kompetence ředitelů škol při řízení pedagogického procesu, významně se zde zapojují prostředky evropských fondů. Digitální strategie je v průběhu pravidelně vyhodnocována a aktualizována vzhledem k vývoji poznání v pedagogicko-psychologické oblasti, společnosti a vývoji digitálních technologií. Nebude podporován vznik nových portálů, ale spíše rozvoj těch stávajících a osvědčených (např. www.rvp.cz). Důraz je kladen na etické využívání digitálních technologií, zejména v oblasti autorského práva.

Jako každá inovace má však i tato strategie určité bariéry, které působí na úrovni učitelů (nedostatek času, nedostatečná znalost obsluhy DT, problémy při organizaci a zavádění prvků DT do výuky a provázání s ŠVP, negativní postoj k DT a změnám obecně apod.), na úrovni škol (absence vize a školní strategie, klima školy ne podporující inovace, nedostatek motivace, odborné podpory učitelům, nedostatek technické podpory a nedostupnost DT v běžné výuce, zastaralé nebo nevhodné vybavení apod.). Z vnějších faktorů jsou pak nejčastěji uváděny nedostatečné nebo složitě získané finanční prostředky, nedostatek školení a metodické podpory.

V českém školství je problematika stanovení dlouhodobějších koncepcí a strategií často vytýkaným problémem, který je podmíněn fluktuací na postu ministra školství a stále novými požadavky a prioritami vládnoucích stran. Předkládaná strategie je však komplexně pojatým dokumentem, který v ucelené a široce pojaté formě nabízí konkrétní opatření a směry realizace. Výsledek, stejně jako u všech strategií, nelze vždy s jistotou predikovat, nicméně díky navrhovanému systému sledování a hodnocení dílčích výsledků je zde značný prostor pro koordinaci a případnou korekci.  Lze se domnívat, že uvedená koncepce je natolik promyšlená, že na jejím konci v roce 2020 nebude třeba výrazně nové koncepce, která by řešila nedostatky této předchozí.

POUŽITÉ ZDROJE:

• NEUMAJER, Ondřej., ET AL. Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020. online. [cit. 13.3.2016] http://www.msmt.cz/file/34429_1_1/
• NEUMAJER, Ondřej. Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020. In Moderní vyučování: časopis na podporu rozvoje škol Kladno: AISIS (sdružení), 1997 [1995]- Roč. 20, č. 9-10 (září-říjen) (2014), s. 4-6
• AUTORŮ. Rámcový vzdělávací program pro základní školy. Praha: VÚP, 2007.
• AUTORŮ. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. Praha: VÚP, 2007.
• NEUMAJER, Ondřej. Finové opět reformují školství. RVP [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://spomocnik.rvp.cz/clanek/20703/FINOVE-OPET-REFORMUJI-SKOLSTVI-%E2%80%93-RUSI-PREDMETY-A-INTENZIVNE-ZAVADEJI-DIGITALNI-TECHNOLOGIE.html