DEN DRUHÝ, NEKONEČNÝ. Ráno vás v šest hodin probudí rázným boucháním na dveře dozorci. Přeruší vaše sny o životě mimo prašné řádky a vrátí vás do venkovské reality. Tedy nevelké místnosti prostého vzhledu obývanou 15 spolunocležníky. Tito s úsměvem s chutí vstávají, nemohou se dočkat čerstvého vzduchu. Vystřídají se v prostorné umývárně, která je coby dvorek přešel. Pohlavně odděleny, dostatek toalet i sprchových koutů zaručen. Z podpostýlek vyzvedáváme posvátné pícháky a těšíme se, až jimi budeme opět upevňovat nezbedné drátky. Naše první cesta však míří na náves, kde je budova družstva, ve které je jídelna. Ano, do této chodíme jen na snídani, další strava je polní, večeře pak v kulisách našeho dvorku. Neztrácíme čas, na snídani každý bleskově fasuje z koše dva rohlíky (včerejší, neb je svátek) a z pultíku dvě balená másla a tavený sýr. V pracovních outfitech usedáme za prosté stoly a bez jakéhokoliv servisu, ať již porcelánového či papírového provedení. Než stačíme improvizovaně umístit máslo na rohlík, už jsme svoláváni, abychom se vydali na polní cestu, vedoucí na pole. Po dalších deseti minutách jsme OPĚT zde. Sloupy, dráty, drátky. Jaké je počasí? Slunce! Ale zima, pár stupňů nad celsiovou nulou. Hledáme své včerejší nedodělané řádky, každý má právě ten svůj, vše mají dozorci zaznamenáno. Usedáme a zavádíme, vstáváme a přepichujeme. A tak… CELÝ den. Tento je zcela monotonní, rozbitý je naštěstí jídelními pauzami, které jsou cca každé tři hodiny. Je jím svačina ve formě polévky (dnes pochvala za vývar), oběd kuřecí stehno s brambory (opět pochvala) a na odpolední svačinu jsme dostali každý polovinu nevánoční vánočky (je to divné, ale i zde pochvala!). Pochvala některých nesměřuje však k večeři, kterou patrně z provozních svátečních důvodu plnily párky a chléb. Jaké však byly dnešní hodiny na poli? Těžko mluvit o hodinách, máte pocit, že jste tam prožili polovinu života a od snídaně uběhly teprve DVĚ HODINY. Perete se s chmelíky, snažíte s šidit přepichování, občas toho urvete více, než byste měli, nevraživě koukáte na kvalitářky, které vás hravě vrátí na začátek řádku. Ouč. Naštěstí se to neděje příliš často, ostatně je i na nadlidské síly kontrolorek vše zkontrolovat. Čas se tedy neskutečně vleče. Ani vám nedojde, že svítí slunce, a jste spáleni. Těšíte se na každou možnou přestávku, chodíte na „záchod“ častěji než obvykle. Čekáte, až nekonečný den skončí. A skončil pár minut před 18 hodinou, teď jsme na poli byli jen 11 hodin. Pro řadu z nás je to pracovní den života. Už víme, že nechceme takto žít, že se budeme učit nebo skládat krabice v supermarketu : ) Přesto – je to neskutečná změna od všedního života. Od světa digitálního, od světa komfortního. Jme tu jen mi a pár podobně postižených spolužáků, kteří nám pomalu lezou na nervi. Avšak – máme tu společného nepřítele, chmelíky. Je jich nekonečně. A když porazíte jeden řádek… dají vám dozorci k boji další. Něco po 17 hodině začalo kapat. Ano, přezevše může být ještě hůře. Je noc. Prší. Dozorci dozorují. Za pár minut je půlnoc. Dnešní den končí. Všichni už spíme. Protože… čeká nás další chmelíkový boj…