DEN ČTVRTÝ, NEČEKANĚ POSLEDNÍ. Dny jsou tu podobné, ne-li stejné. Budíček v šest, rozespalá cesta do umývárny, oblékání do zaprášeného oblečení z předchozího dne. Batoh s nádobou na pití a jídlo v jedné ruce, píchák v ruce druhé. Cesta do skromné jídelny asi 300 m vzdálené. Z okénka si dnes berete kolečko gothaje a dvě balená másla. Z koše dva rohlíky. Usedáte ke stolu a neřešíte, že tu není žádné nádobí či ubrus. V onom polospánku sníte cokoliv co u výdeje dostanete, někteří pak vystojí frontu i u varnice s čajem. Na pole čaj dovezou společně se svačinou 150 minut po vašem příchodu, není tedy nezbytné frontu stát. Monotonním krokem jdete pak mlčky na pole, za pravidelného ťukání pícháku o cestu. Jdete tuto trasu po čtvrté a cítíte, že se uvnitř vás něco láme. Smíření s tímto osudem. Den ze dne jste více pasivní, přestáváte vnímat svět kolem, neřešíte co je za den. Jdete. Až otrocky jdete s davem na to pole, kde automaticky pokleknete u své brázdy a začne tu svůj další předlouhý den. Mlčky se podíváte do dálky, zda dohlédnete na konec svého řádku. Je zima, je vedro, je vítr, prší. Během dne se prostřídá všechno. Několikrát. Některé ještě zajímá jak se ulít od práce cestou na záchod či „záchod“. Jiní ještě mají sílu řešit kolik si už vydělali, řada dalších však zcela automaticky chmelíky zavádí a nemyslí vůbec na nic. Někdo počítá minuty do stravovacích pauz, jiný se nechce už ani zvednout, když se jídlo již rozděluje a stereotypně pracuje dále. Přepíchnout drátek, zapíchnout drátek, rozplést, zavést, nezlomit, utáhnout, vytrhat, posunout se. Už nepřemýšlíte, proč někdo zapíchal drátky zcela mimo chmelíky (ale stejně ho nesnášíte; navíc měl sílu jako Thor, protože často nejsou ze země vyrvat). Doděláte nekonečný řádek a odměnou je vám další nekonečný řádek! Dny ubíhají, vy protestujete méně a méně. Pokorně s náznakem úsměvu odkýváte obávané kontrolorce, že celý den děláte vše špatně. Když vám dozorci náhodou řeknou, že se dnes končí o hodinu dříve, tak se zeptáte ještě několikrát, protože tomu nevěříte! Z počátku se zeptáte, co je vlastně za den, pak už se ptát přestanete, tady nejsou volné dny. Vše je pak stejné. Na počátku pečlivě myjete po každém jídle své prosté nádobí, o pár dní později vám trocha hlíny či moucha v jídle už tolik nevadí. Těší vás zvuk traktoru v dálce, který vám veze jídlo (a jehož řidič vypadá nečekaně jako Stan Lee, takže se těšíte i na něj). Zvykáte si rychle. Na práci, jídlo, spolubydlící. Spíte na palandách, v místnosti je vás o 15 lidí více, než by se vám líbilo. Na záchod musíte přes dvůr, kde může v noci i sněžit, což není důvod, že by někteří na sobě měli více, než jen trenky. Jíte jídla, která byste ve školní jídelně vrátili, ale tady nemáte alternativu. Jste den ze dne méně nároční. Někdo podlehne ponorkové nemoci, jiný využije možnost rozvinout chvilkové sociální interakce s jinými školami. Občas se vám něco ztratí, občas jsou tu věci, které naopak nikdo nechce, ačkoliv jistě někomu patří. Večerku máte v deset, do jedenácti se však stihnete ještě dvakrát podívat do umývárny, do půlnoci se spolubydlící přestanou smát, v jednu se vypne poslední obrazovka mobilu. Je ticho, až na to chrápání. Nemáte tu žádné soukromí, vyjma těch chvilek s mobilem v ruce v kabince toalety. Voda teče teplá (pokud ji dobře nastavíte), nicméně zpět na palandu musíte opět přes ten studený dvůr. Zjišťujete, že kupodivu nepotřebujete pro svůj život mnoho věcí. Zamilujete si pak i ty rohlíky a brambory, kterých je tu asi nejvíce na planetě. Odér v pokoji (kluků) je neměřitelný, je až s podivem, že tu není citlivějším povahám nevolno (třeba některým v rohu). Přes noc máte otevřené okno, které to jen slabě zachraňuje za cenu snížení teploty k nule. Je to jedno, máte přeci úžeh a hlava vám tak příjemně hřeje! Nakonec zavřete oči a usnete. O zdánlivou minutu později je už ale opět ráno a čas jít na pole. Jste tu pár dnů a máte pocit, že jste tu týdny. Po prvních pár minutách na poli přemýšlíte, jak se dostat domů, zda si stačí prohnat píchák nohou. Uběhne však pár dnů a vše se změní. Včera nám naši dozorci řekli, že jedeme domů neplánovaně již dnes. Nemají pro nás v družstvu kvůli opožděnému počasí další práci. Říkali tomu dobrá zpráva, přesto většina z nás cítila, že by tu ještě přeci jen zůstali o něco déle. Nikdo se nezaradoval. Skončil náš chmel, ranní vstávání, prach na poli, ono jednoduché jídlo a nulové soukromí. Byla tu spousta zábavných okamžiků, pár neveselých či zbytečných, většina si navíc vydělala i slušné peníze. Nyní jsou již všichni rekreanti ve svých domovech. Smyli ze sebe poslední zbytky prachu, vysypali hlínu z ponožek, vzpomínky jim však zůstaly. A co více, většina plánuje za rok opět návrat! Jiní řeknou, že vůbec ne a stejně pak pojedou. Protože přesně o tomhle všem co jsem napsal a mnohém dalším ten CHMEL je…